Petra Kvitová je obdivuhodná športovkyňa a sympatická mláda dáma. Podľa svojich slov sa chce stať vzorom pre mladých. A môže sa jej to podariť. Ale chce byť aj vzorom v účelovom unikaní pred daňovou povinnosťou?

Už nejezdí škodovkou, bydliště má v Monaku. Tak zněl titulek článku na iDnes v pondělí 7. července dopoledne, vzápětí po wimbledonském finálovém víkendu. Článek pak hned v první větě vysvětluje: „Trvalé bydliště má od loňského roku kvůli nižším daním v Monaku.“

Její příběh je atraktivní, a proto je článků o ní za jediný den více. Ten další, vydaný o několik hodin později tamtéž, svým názvem chce nejspíš čtenáře zmást: „Šampionka Kvitová se vrátila do Česka. Konečně pojedu domů, ulevila si.“


Dvacet milionů pro Agrofert Monako

Ale kam domů? Čteme a vidíme v televizních zprávách: Chce být teď týden doma ve Fulneku, s rodinou, bez pozornosti fotoaparátů a kamer. Po tak výjimečném výkonu si výjimečná tenistka jistě může odpočinek dopřát. A kde jinde, než doma. I když je jinde dobře, tak právě doma je přece nejlíp, jak nám výstižně říká přísloví.

Už v roce 2011, po svém prvním vítězství ve Wimbledonu, zdůrazňovala, že chce být vzorem pro české děti. A že ví, že ji čeká ještě tvrdá práce, než se takovým idolem skutečně stane.

Idolem ale může být jen celý člověk, nejen ruka s tenisovou raketou. A k celému člověku patří také to, jak se chová ke společnosti, jejíž je součástí, jejímž idolem se touží stát.

S Monakem jako bydlištěm to teď přece vypadá, že Wimbledon vyhrála jakási slečna Vykuková, která umí zužitkovat tenisový talent v praktickém životě tak, že z dortů obere šlehačku a ostatním nechá opatlané to, co zbyde?

Název České republiky je uváděn za jejím jménem všude, kde hraje. Naši zemi reprezentuje. Nebyla by Petra Kvitová sama zaskočena, kdyby jí ke jménu přiřadili, vlastně zcela správně, monackou vlaječku?

Samozřejmě zůstává možnost, že informace uvedené v článcích nejsou pravdivé či přesné, ale předpokládám, že by v takové závažné věci tenistka vše ihned uvedla na pravou míru.

Nebylo by na místě moralizovat nad tím, že se někdo rozhodl změnit adresu. Žijeme v době natolik svobodné, že je bez problémů možné přestěhovat se do jiné země a tam také pracovat a žít. S novou vlastí pak snášet dobré i zlé a také tam platit daně. Ale vykukovství, jistěže nejen české, umožňuje úhybné manévry, nad nimiž se ovšem moralizovat nerozpakuji.

Tenistka Kvitová jede po svém vítězství domů do České republiky. Užívá české silnice, večer jí na cestu svítí české veřejné osvětlení, a kdyby se přiblížil k jejímu domu zloděj, jistě bude volat českou policii. Nebo snad knížecí monackou?

To všechno něco stojí a platí se to penězi těch, kteří jsou v naší zemi doma. Děti, jejichž vzorem touží úspěšná tenistka být, v těchto dnech jistě už trénují, aby se jí mohly vyrovnat.

V halách či na hřištích postavených jistě také alespoň částečně z daní. Jen v letošním roce dostává domovský tenisový klub Petry Kvitové, Agrofert Prostějov, od ministerstva školství dotaci ve výši dvanáct a půl milionu korun na sportovní činnost.

Kromě toho také sedm milionů na nový plot okolo svého areálu. Odkud se ty peníze berou? Inu z daní těch chudších, pokud je pro ty bohatší tak snadné před zdaněním unikat.

Ale podívejme se také do Monaka. O svoji slavnou spoluobyvatelku se Monačané kupodivu vůbec nezajímají. Zatímco česká média informacemi o wimbledonské vítězce o víkendu a v pondělí přetékala, v Monaku nebyla v médiích k nalezení ani jediná zmínka.

To je zajímavé, Monako je miniaturní stát (obyvatel má asi tolik jako její rodný Bílovec se sousedním Novým Jičínem) a Petra Kvitová se v něm jistě zdržuje, když to tvrdí. Tedy alespoň 183 dní v roce, a to je tolik, že by si místní jejího výjimečného úspěchu přece jen mohli povšimnout.


Zřejmě se jedná o daňový podvod

Anebo – jak vlastně doložila českému finančnímu úřadu změnu daňového domicilu? Opravdu mohla doložit, že v Monaku pobývá převážnou část roku? Nebo že tam má středisko svých životních zájmů? Nebo snad doložila, že tam má soustředěné své ekonomické zájmy? Že právě tam svou činností získává naprostou většinu svých příjmů?

Anebo snad územní pracoviště finančního úřadu ve Fulneku vyhovuje žádostem o přesun daňového domicilu bez zkoumání okolností? Podle zákona o daních z příjmů se předpokládá, že fyzická osoba – daňový nerezident, nemá na území České republiky bydliště, ani se zde obvykle nezdržuje. A jestliže se zde zdržuje, tak pouze za účelem studia nebo léčení. Taková situace poněkud zavání podvodem.

Příslušný finanční úřad tedy patrně nekoná, jak by konat měl. Objeví-li se pochybnosti o pravdivosti okolností uvedených v žádosti o změnu daňového domicilu, má rozhodnout, že dotyčná osoba je nadále českým daňovým rezidentem a že tedy podléhá neomezené daňové povinnosti v České republice.

Je tu navíc ještě jedna podstatná okolnost: Česká republika nemá s Monakem uzavřenou smlouvu o zamezení dvojího zdanění, Monako nespadá ani pod jurisdikci takové smlouvy uzavřené s Francií. Tak kde je problém? Jak tedy vůbec někdo může zdanění v České republice přesunem do Monaka uniknout?

V Monaku se daň z příjmu nevyměřuje, což představuje opravdu silnou motivaci pro unikání před daněmi zřízením bydliště v něm. Ale my snad nežijeme v Chimérii, které je nějaké placení daní zcela lhostejné, nýbrž v řádném, skutečně existujícím státě, který se musí umět o své daňové příjmy postarat, protože žádný jiný významný zdroj příjmů nemá.


Výběr daní je podmínkou udržení lidských práv

Daň není – v rétorické tradici mafiánských veksláků v oboru politiky – trestem za úspěch, živelnou pohromou nebo třeba dobrovolným příspěvkem těm méně úspěšným. Výběr daní je jednou ze základních funkcí státu a placení daní je prostě zákonem stanovenou povinností, které navíc ti slabší a menší nemají možnost uniknout. Jestliže stát neumí od bohatých daně vymoci, je v jeho základech opravdu něco shnilého.

V české veřejné debatě už po více než dvě dekády, vlastně po celou dobu dosavadního života čtyřiadvacetileté wimbledonské vítězky, zcela chybí pozitivní prezentace daní. Nečítali jsme, neslýchali jsme – čestné výjimky mi odpustí – že daně jsou základem státu.

Že platit daně je nutné, protože bez nich stát nemůže fungovat. Že daně nejen platíme, ale také spotřebováváme, a to každý den a každou hodinu, a každý z nás, samozřejmě i ti nejbohatší. Že je přirozené a samozřejmé, legitimní a správné, jestliže bohatší platí daň ve vyšší sazbě než chudí. Že bez daní by z našich životů zbyla jen džungle zločinu, násilí a rozvratu. Že jen ignoranti, dravci, sobci a lidé temných záměrů si dovolí o daních mluvit jako o trestu.

Zlovolných, účelových a demagogických řečí o daních jsme zato slýchali přes míru, a to i od těch, kteří dobrovolně převzali odpovědnost za stát a jeho základní funkce. Mnohdy to bývali právě ti, kteří ze shromážděných daní rozkrádali, co se dalo, anebo to alespoň velkoryse umožňovali svým spřízněncům.

Čeká nás – nejen současnou vládu, ale i nás, kteří se považujeme za angažované občany, nás, kteří máme rádi svůj stát a leží nám na srdci jeho budoucnost – vážná celospolečenská rozprava o daních. O jejich smyslu, o jejich využití, o jejich účelné výši, o jejich nezbytnosti pro chod státu, který nám má zabezpečit ochranu a zaručit naše lidská, občanská a sociální práva.

Ano, právě proto máme svůj stát a právě proto v něm platíme daně. Ne vždycky s potěšením, ale jistě s vědomím, že je platíme svému vlastnímu státu, který je naším domovem, naší vlastí a prostředím naší osobní lidské každodennosti. Jak vlastně vnímá Petra Kvitová svou vlast, do níž se po slavných vítězstvích tak ráda vrací?

Petra Kvitová dosáhla ve velmi rozšířeném a populárním sportu výjimečných úspěchů a jak ukazovaly televizní reportáže, stává se pro mnohé sportovně orientované děti a mladé lidi velkým vzorem. Hrála výtečně a wimbledonské finále vyhrála s velkou převahou.

Je to navíc sympatická mladá dáma, která umí vystupovat ve společnosti, zvládá styk se sdělovacími prostředky a jejím slovům je nasloucháno s obzvláštním zájmem. Svými úspěchy si vydobyla vliv a jak už to tak bývá, jistě jej řádně zpeněží. To všechno jí přejme.

Ale něco za něco – jde právě o ty daně. Riskuje totiž, že se namísto sportovního vzoru stane vzorem něčeho zcela jiného. Příkladným vzorem toho, že být vykukem je normální. Ba co víc – že je normální o tom mluvit, jako by to bylo v pořádku.

Ale je tu ještě jedna nadějná možnost: že poté, co nechtěně upozornila na problém, který se netýká zdaleka pouze jí, stát začne konat a navrátí pod svou daňovou moc i ostatní monacké danově účelové utečence.

Podaří-li se to, budeme zase o krůček blíž právnímu státu. A to by byl pro nás všechny docela dobrý výsledek. Snad i významnější, než slavné vítězství wimbledonské.

A jestli slavné vítězce na své zemi opravdu záleží, jistě takový výsledek přivítá i ona. Snad už opět v roli reprezentantky a daňové rezidentky České republiky.

Autor: Petr Pospíchal. Článok je prevzatý z portálu Deník Referendum a vyšiel 9. júla 2014 2014. Foto na titulnej strane: wikipedia.

Článok vyvolal množstvo zaujímavých reakcií, ktoré sa stali podnetom k ďalším podnetným článkom na túto tému:

Petr Pospíchal: Ať jsme si kvit! (18.7.2014)
Zuzana Vlasatá: Petra Kvitová se usvědčuje z porušování zákona. Projde jí to? (22.9.2014)
Petr Pospíchal: Vnitro zaměstnává i v Monaku! (25.9.2014)