Tyto řádky nepocházejí z pera senzacechtivých novinářů, nýbrž jsou vlastním sebekritickým příspěvkem týmu expertů Organizace spojených národů (OSN), kteří již několik let v rámci projektu „Co jsme se naučili” (Lessons learned) zkoumají příčiny neúspěchů mírových operací OSN v postbipolárním světě. Mírové operace byly a zřejmě ještě dlouho budou jednou z nejviditelnějších funkcí OSN, která podle svého zakládajícího dokumentu (Charta OSN) vznikla s cílem „uchránit budoucí pokolení metly války”. Konec studené války s sebou přinesl vlnu euforie a očekávání, že při absenci bipolarity OSN bude konečně schopna řešit konflikty v nejrůznějších částech světa, což se projevilo v ohromném nárůstu počtu prováděných mírových operací. Zatímco v lednu roku 1988 se na pěti misích OSN podílelo 9570 vojáků a 1551 civilních pracovníků, v prosin-ci 1994 již bylo misí sedmnáct a účastnilo se jich 76 393 vojáků a 4390 civilních pracovníků! Podobně raketový nárůst lze pozorovat i u rozpočtu těchto operací, který ve stejném období vzrostl více než patnáctkrát (z 230 milionů dolarů na 3610 milionů). Po prvotním nadšení ale přišlo poměrně záhy tvrdé vystřízlivění v podobě debaklů mírových misí v Somálsku, Bosně a Rwandě. Na pořad dne se tak dostaly otázky po smyslu a způsobu, jakým se OSN při řešení konfliktů angažuje. Na definice se zapomnělo Příčiny neúspěchů mírových operací OSN v post-bipolárním světě je třeba hledat v jejich samotném konceptu. Je poněkud paradoxní, že ačkoli již proběhlo více než padesát mírových misí, jejich statut není nijak zmíněn ani zakotven v Chartě OSN. Mírové operace jsou proto v diplomatickém žargonu nazývány operacemi „šest a půl”, což v podstatě znamená, že jsou jakýmsi mezistupněm mezi Akcemi při ohrožení míru, definovanými v kapitole VII Charty OSN, a Akcemi k pokojnému řešení sporů, definovanými v kapitole VI. Funkční rámec ani koncept mírových operací však nebyly nikdy oficiálně kodifikovány. Od padesátých let ovšem byly na základě zkušeností s tehdy probíhajícími misemi stanoveny jakési nepsané zásady pro jejich vysílání a fungování, které v podstatě s mírnými obměnami platí dodnes. Stručně je lze shrnout do sedmi základních bodů. Mírové operace OSN: 1) fungují pod velením a kontrolou generálního tajemníka OSN 2) reprezentují morální autoritu spíše než sílu zbraní 3) reflektují univerzalitu Spojených národů ve svém složení 4) jsou vysílány se souhlasem stran zainteresovaných v konfliktu 5) jsou neutrální a fungují bez předsudků vůči právům a aspiracím jakékoli strany konfliktu 6) nepoužívají sílu ani nehrozí jejím použitím kromě případů nutné sebeobrany 7) riskují co nejméně a snaží se o minimální ztráty Zatímco při mezistátních konfliktech v okrajových oblastech během studené války tyto zásady do značné míry umožňovaly silám OSN úspěšně plnit svoje omezené mandáty (většinou se jednalo pouze o dohlížení na dodržování hraniční zóny mezi znesvářenými stranami), pro řešení současných, stále komplexnějších a převážně vnitrostátních konfliktů se ukazují jako přinejmenším neadekvátní. Od modrých přileb, jak se jim také přezdívá, se dnes totiž často očekává zajištění řady vojenských, humanitárních, ale i politických úkolů: dohled nad odzbrojením znepřátelených stran, zabezpečení distribuce humanitární pomoci, vycvičení místní policie, odminování, zajištění dodržování lidských práv a návratu uprchlíků či dokonce znovuvytvoření státní správy v zemi. Když jde o život V přímé konfrontaci s brutálními praktikami mnohých soudobých diktátorských režimů se navíc spoléhání na morální autoritu modrých přileb mnohokrát ukázalo být v lepším případě bezcenné, v horším pak životu nebezpečné pro samotné vojáky OSN. Ačkoli mají mírové síly OSN z vlastní definice anglického pojmu „peacekeeping” udržovat mír, docházelo v minulých letech k jejich opakovanému nasazování v konfliktech, kde ani jedna z válčících stran o mírovém řešení vážně neuvažovala. Nelze se tedy divit, že došlo k situacím jako ve Rwandě, kdy se několik stovek špatně vyzbrojených vojáků strachovalo o vlastní život a bylo nuceno nečinně přihlížet masakru stovek tisíc bezbranných civilistů. Případ Rwandy je o to více alarmující, že existovaly naprosto jasné signály o plánování genocidy, na jejichž základě Rada bezpečnosti dokonce již počátkem roku 1994 požadovala urychlené vyslání dalších 5500 modrých přileb. Přestože tou dobou již 19 států oficiálně přislíbilo OSN na požádání okamžitě poskytnout 31 000 vojáků v rámci rezervního systému OSN (United Nations Stand-by Arrangement System), trvalo dlouhých šest měsíců, než se podařilo oněch 5500 vojáků vůbec shromáždit. Mezitím bylo ve Rwandě zabito 500 000 – 800 000 lidí (o skutečném počtu obětí se dodnes pouze spekuluje). Rwanda však bohužel není zdaleka jediným příkladem situace, kdy mezinárodní společenství vědomě ignorovalo páchání mezinárodně uznávaných trestných činů. Bez politické podpory to nepůjde Cílem tohoto článku není prezentovat mírové operace OSN jako naprosto neúčinné a bezcenné. Existují mnohé operace, které svůj (byť omezený) mandát splnily a pomohly tak zachránit nespočetné množství lidských životů. Namátkou lze jmenovat mise v Kambodži, El Salvadoru, Haiti či Mozambiku. Posuzování „úspěšnosti” mírových operací je však poněkud problematické, neboť se většinou jedná o subjektivní hodnocení podle mnoha různých kritérií. Mírové operace rovněž nelze vnímat jako jakýsi všelék na všechny problémy a konflikty ve světě – mise OSN mohou pouze nabídnout možnost míru a stability. Je však stále více zřejmé, že pokud mají být mezinárodní mírové síly schopné zhostit se tohoto úkolu, musí k tomu mít adekvátní prostředky, nástroje a politickou podporu. OSN je schopná jen toho, co jí její členské státy dovolí a umožní. Je proto nutné si přiznat, že existují konflikty, ve kterých si OSN prostě nemůže dovolit zasahovat. Posílat lehce vyzbrojené a na morální autoritu odkázané modré přilby do války je při nejlepším pokrytecké. Nevyhnutelný krach takovýchto hazardních pokusů vede pouze k další erozi již tak nízké legitimity a důvěryhodnosti OSN. V oblasti mírových operací by se tedy OSN měla řídit zásadou – méně znamená někdy více. S prostředky, nástroji a politickou podporou, kterou má OSN od svých členských států momentálně k dispozici, však nelze čekat žádné zázraky. Dvě čísla pro ilustraci. Ročně členské státy OSN utratí přes 750 miliard dolarů za své armády a zbrojní programy. Přesto mají mnohé z nich problémy s placením příspěvků na mírové operace, které všechny dohromady za půl století svého fungování stály 21 miliard dolarů. S tím, co OSN k dispozici má, je tedy třeba nakládat nanejvýš obezřetně. Mírové operace ale příliš často hasily pouze ty nejakutnější krize, na jejichž uhašení však jednoduše neměly odpovídající schopnosti, anebo naopak v době jejich umístění již nebylo dávno co hasit. Mírové operace navíc nejsou zdaleka tou jedinou a nejlepší možnou metodou řešení konfliktů. OSN by neměla zanedbávat zejména prevenci konfliktů a tzv. peacebuilding, mírotvorbu neboli postkonfliktní působení v krizových oblastech. Bylo by tedy třeba vypracovat novou komplexní strategii OSN pro řešení konfliktů. Část stávajících zdrojů by namísto marných snah o hašení válečných konfliktů, ve kterých jedna nebo více stran konfliktu mírové urovnání nepovažuje za optimální způsob řešení svých sporů, měla být využita na prevenci a na peacebuilding. Alternativním řešením by samozřejmě bylo adekvátně navýšit prostředky, nástroje a politickou podporu misím OSN tak, aby skutečně mohly rychle a efektivně zasahovat, kdykoliv to bude třeba. To je však zcela v rukou vlád členských států OSN a ty zatím (ve velké většině) posilování pravomocí a schopností OSN striktně odmítají. V dohledné době tedy odpovídající navýšení prostředků, nástrojů a politické podpory misím OSN zřejmě nelze očekávat. Nechceme-li tedy opět číst zprávy podobné té, která stojí na začátku tohoto článku, je nutné důrazně odmítnout všechny hazardní pokusy o vysílání mírových sil OSN do války. Ačkoli to zní paradoxně, se stávajícími možnostmi OSN méně mírových operací znamená větší naději na splnění základního cíle, tedy „uchránit budoucí pokolení metly války” .
Autor je spolupracovníkem Informačního servisu společnosti Člověk v tísni, www.infoservis.net.