Závěrečný duel vyřazovací soutěže při zahájení golfové sezony na zámku Štiřín. První finalista odpálí míček a zjistí, že mu někdo podstrčil atrapu, která neškodně odskočí stranou. Hráčova koncentrace je v troskách, šance na vítězství se hroutí. Tím, kdo favorita takhle rozhodil, byl generální ředitel společnosti EPIC Vladimír Motlík. Svému žertu se smál pouze on.

„To byl přesně Motlík, jak ho známe z byznysu,“ vzpomíná jeden z účastníků štířínského turnaje. „Pro něj je etika, ať už golfová, nebo obchodní, prázdný pojem. Je ochoten se bez skrupulí pustit do obchodů, které jen trochu seriózní podnikatel prostě nedělá. A pak se nám všem směje do očí.“ Nedávno Václav Klaus prohlásil na adresu svého tenisově-lyžařského přítele: „Motlík je člověk, jehož názory musíte vnímat. Dlouze jsme spolu například diskutovali o regulaci kapitálového trhu.“ Výsledek je dobře znám. Neprůhledné právní prostředí, v němž se mocným finančním skupinám dařilo „legálně“ likvidovat drobné akcionáře, kteří byli zpočátku armádou Klausovy kuponové privatizace. Právě dva privatizační fondy česko-kanadského podnikatele Vladimíra Motlíka se v letech 1995 až 1997 staly vrcholným hráčem mezi desítkou největších fondů druhé privatizační vlny. Absolvent ekonomických kateder v Praze a později v Torontu přinesl obrovské finanční sumy z vídeňské základny společnosti EPIC a dokázal lépe a efektivněji než kdokoliv jiný využít známostí s Václavem Klausem, Karlem Dybou a Ivanem Kočárníkem a jejich privatizačními poradci. Pro politické přátele pořádal Motlík velkolepé turnaje ve vládních Kolodějích za účasti bývalých tenisových hvězd a herců v čele s Jiřím Bartoškou. Když ale v roce 1998 ovládli Strakovu akademii a Koloděje socialisté, bylo načase ohlédnout se po nových nalezištích. Bezedným zlatým dolem, v němž EPIC a jeho šéf dospěli na lobbistický Olymp, se stala radnice hlavního města, kterou kontroluje velká koalice. Pražské chobotnice V květnu 1998 uzavřel EPIC smlouvu s pražským magistrátem o správě cenných papírů města. Součástí kontraktu je ustanovení, že když Praha rozhodne o restrukturalizaci některé ze svých společností, v níž drží akcie, uzavře dílčí poradenskou smlouvu s Motlíkem. Odměna – čtyři miliony korun ročně plus procenta z každého uzavřeného obchodu. Podle jednoho z investičních poradců je tak těsné sepětí soukromé firmy s městem naprosto unikátní. Motlík získal nejen moc nad majetkem ve výši zhruba čtyřiceti čtyř miliard korun, ale i exkluzivní přístup k informacím zpod pokličky magistrátu „Neznám případ, že by se státní nebo komu- nální instituce takto vydala do rukou jediného podnikatele,“ upozorňuje poradce. Zvlášť výnosným obchodem v Praze jsou elektrárenské, plynárenské a teplárenské společnosti. Na valných hromadách těchto firem dosahovalo město a stát, reprezentovaný Fondem národního majetku, těsné většiny nad podíly zahraničních investorů. To se Motlíkovi a jeho novým spojencům z klubu pražských zastupitelů za ODS vůbec nezamlouvalo. Proč by se měli o ekonomickou moc ve městě dělit ze státem, který by viděl do jejich kšeftů? To byl hlavní důvod, proč Vladimír Motlík s náměstkem primátora Petrem Švecem (ODS) přišli s myš- lenkou takzvaných pražských holdingů, v níž se spojí zájmy města a zahraničních partnerů.Vznikly tak jedny z největších politicko-ekonomických chobotnic v polistopadové éře. Přitom samotné holdingy jsou jen prázdnou slupkou, pouhou hlasovací mašinerií, která však vyšachovala Fond národního majetku z rozhodování v Pražské energetice, Pražské plynárenské i Pražské teplárenské. Tím, že město převedlo část akcií na zahraniční firmy a pak oba investoři oznámili tzv. jednání ve shodě, se ocitl Fond národního majetku v menšině. „V podstatě šlo o nepřátelské převzetí firem proti zájmům jednoho z akcionářů – v tomto případě státu,“ tvrdí finanční poradce, působící v energetice. „Zejména tím, že město převedlo část akcií na zahraničního investora bezúplatně a bez výběrového řízení, ocitlo se na hraně zákona,“ soudí expert. Vladimír Motlík zde sehrál úspěšnou roli dubblera, neboť radil městu a zároveň měl smlouvu s francouzskou firmou GESO, která je spoluvlastníkem Pražské energetiky. Jak ještě uvidíme, tato hra na dvě strany se pro Motlíka stala běžnou metodou vydělávání peněz. Vtip holdingové finty spočívá v tom, že umožňuje zcela legální korupci radních za bezmocného přihlížení státu. „Holdingová“ většina bez problémů dosazuje do dozorčích rad a představenstev energetických podniků náměstky primátora a členy Rady hl. města Prahy s ODS i ČSSD, kteří pak od těchto firem pobírají milionové honoráře. Jen v roce 2000 obdrželi na odměnách členové statutárních orgánů Pražské energetické a Pražské plynárenské přes jedenáct a půl milionu korun. V průměru to je téměř půl milionů korun na jednoho. Spoluautor holdingového projektu náměstek Švec, jenž pravidelně jezdil na pozvání Vladimíra Motlíka lyžovat do Britské Kolumbie v Kanadě, přitom sedí v šesti statutárních radách. Právě Švec v jednom z dopisů, kde reaguje na kritiku holdingů ze strany opozice, přesně odhalil své i Motlíkovy pohnutky: „Nemyslíte, že všechny tyto hysterické reakce jsou také odpovědí na to, co jsme jako Praha udělali? Že jsme plynárenství a energetiku vyškubli z rukou státu a společně s Němci si do toho od státu nenecháme mluvit?“ Vděčnost, kterou radní za pohádkové vedlejší příjmy projevují Motlíkovi, je přitom bezmezná. Jako na běžícím pásu odhlasovávají miliardové zakázky pro společnost Subterra, kterou EPIC vlastní. Firma, jejíž majitel radí pražskému magistrátu, získala například kontrakty na hloubení kolektorů v Praze, rekonstrukci Kongresového centra, podílí se na tunelu Mrázovka, výstavbě tramvajové trati na Barrandov či bytového komplexu Počernická. „Jediný případ takovéto protekční zakázky by za normální situace musel vést k pádu Rady,“ říká opoziční zastupitel Michael Hvížďala. „Tady však vznikl trojúhelník Rada hl. města Prahy – EPIC – Holding, napájený hromadou peněz a uplácející vše kolem sebe takovým způsobem, že je zatím zcela neprůstřelný.“ Sluha dvou pánů Nedávno doputovala do redakce Literárních novin plaketa, kterou v únoru 2001 věnovala skupině EPIC za její poradenské služby jedna z největších vodohospodářských společností v Evropě – Vivendi Water. Na tom by nebylo nic zvláštního. Ovšem pouze do zjištění, že právě Vivendi Water měsíc předtím vyhrála veřejnou soutěž na privatizaci společnosti Pražské vodovody a kanalizace. Balík 66 procent akcií v PVK vlastně prodával Fond národního majetku a nikoliv město Praha. Na první pohled tedy angažmá správce pražských akcií Motlíka společností Vivendi není žádným konfliktem zájmů. Jenže privatizace Pražských vodovodů a kanalizací, v nichž Praha vlastní 34 procent akcií, se bytostně dotýká zájmů města, jež by měl EPIC hájit především. Vítězná Vivendi zaplatila (za Motlíkovy poradenské asistence) ve veřejné soutěži přes šest miliard korun. To je dvakrát tolik než druhý uchazeč, konsorcium International Water a United Utilities. Stát, prahnoucí po příjmech z privatizace, mohl být spokojen. Ne tak Praha. Zjevně přestřelená investice nutně povede k tlakům ze strany Vivendi na vyšší tarify vody a stočného. Informace Literárních novin hovoří o tom, že spolupráce mezi Motlíkem a Vivendi neskončila ani privatizací PVK. Nad rámec dosavadní generální smlouvy o poradenství na akvizice údajně uzavřel EPIC s Vivendi subkontrakt na dva miliony dolarů. Motlíkovým hlavním úkolem má být lobbing při uzavírání nové smlouvy mezi akcionáři PVK – tedy městem Praha a Vivendi. Jak se nám podařilo zjistit, tato jednání jsou poměrně dramatická. Praha a Vivendi v nich hájí jasně protichůdné zájmy. Francouzi například usilují o to, aby mohli rozhodovat o investicích, které jdou na modernizaci vodáren a kanalizačních sítí. Pokud by se jim to podařilo, mohli by tlačit na mnohem vyšší tarify vodného a stočného pod záminkou mimořádných nákladů na opravy a investice. Vše tedy nasvědčuje tomu, že obě strany jednání sedí na opačné straně stolu. Na které z protichůdných židlí teď sedí Motlík? Právě v době, kdy měl podepsat zmíněný subkontrakt s Vivendi, dostal Motlík i novou zakázku od magistrátu. EPIC má ocenit čtyřiatřicetiprocentní podíl akcií Prahy v PVK. Na radnici se totiž začíná mluvit o možném prodeji zbytku cenných papírů právě Vivendi. Podle posledních informací ohodnotil EPIC tento balík zhruba na třetinu ceny, než jakou od Vivendi inkasoval Fond národního majetku. Stejně tak jako druhá forma Deloitte and Touche, jež má těsné kontakty na sociální demokraty. Přitom zisky PVK jdou nahoru. Čí zájmy tedy měli experti společnosti EPIC na zřeteli při analýze hodnoty pražských akcií? Svého zaměstnavatele města nebo svého zaměstnavatele Vivendi? Na tuto otázku stejně jako na další dotazy o smlouvách s Vivendi odmítá Vladimír Motlík odpovídat. Jeho sekretářka Literárním novinám sdělila, že všechny naše otázky šéf zaslal „kompetentní osobě, která zváží, zda odpoví, či nikoliv“. Po delším naléhání se z „kompetentní osoby“ vyklubal ředitel Vivendi Water Philippe Guitard. Tomu však dávno předtím zaslaly Literární noviny dopis s žádostí o přiblížení detailů spolupráce mezi společnostmi Vivendi a EPIC. Zeptali jsme se pana Guitarda i na to, zda pokládá za eticky únosné, když EPIC radí městu a zároveň jemu ve věcech, kde oba investoři mají rozdílné priority. Po několika týdnech urgencí nám napsala tisková mluvčí Eva Kučerová: “Z důvodu polemického charakteru Vašich otázek, který vede k hodnotícímu úsudku, si nepřejeme tyto otázky komentovat.“ Podle analytika Tomáše Pudila ze Synergo Group je však přezíravý přístup ke konfliktu zájmů u francouzských podnikatelů dost běžný. „Ne nadarmo je pan Motlík výrazně frankofonní a spolupracuje s EdF, její dceřinou společností GESO či Vivendi. Firmy z anglosaského světa jsou v tomto ohledu mnohem nesmiřitelnější,“ upozorňuje Pudil. Z Olympu dolů? Jedním z největších poradenských „úspěchů“ skupiny EPIC je rekonstrukce pražského Kongresového centra. Oproti původnímu rozpočtu již do tohoto projektu město napumpovalo dalších tři sta milionů korun. Veřejnou zakázku na rekonstrukci původně vyhrála francouzská firma Bouignes, která chtěla investovat 2,3 miliardy korun. Praha by nemusela nic platit ze svého. Nakonec na nátlak tehdejšího primátora Jana Koukala byl výsledek soutěže zrušen a magistrát přiklepl rekonstrukci čtyřem českým firmám. Jednou z nich byla i Motlíkova Subterra. Podklady pro ministerstvo financí, které podepisovalo garance na půjčky pro rekonstrukci, přitom připravoval EPIC. Předseda představenstva této společnosti Petr Táfl ještě v roce 2000 zpracoval finanční model, na jehož základě získalo Kongresové centrum od Živnobanky další půjčku ve výši 800 milionů korun. Také z těchto peněz se část Kongresového centra přestavěla na hotel, který dnes spravuje soukromá společnost Targa hotels podnikatele Ivana Chadimy. Smlouva je přitom pro Kongresové centrum mimořádně nevýhodná. KCP se v ní zavazuje platit firmě Targa tři procenta z tržeb za každý měsíc bez ohledu na to, zda centrum na provoz hotelu doplácí, či nikoliv. Dalších deset procent měsíčně dostává Targa z hrubého provozního zisku – tedy hospodářského výsledku, v němž nejsou započítány všechny náklady. Na obě složky své odměny má přitom Targa právo předtím, než centrum uhradí DPH a zákonné pojistné, a také před ostatními dodavateli. Provoz hotelu je přitom pro Kongresové centrum ztrátový. Jeho ředitel František Dušek nám zpočátku tvrdil, že hospodaření hotelu za necelých devět měsíců skončilo se ziskem více než 35 milionů korun. Po výzvě Literárních novin, aby vedení KCP zveřejnilo celkové náklady, však připustil finanční ředitel Zdeněk Novák, že „celkové náklady přesáhly výnosy hotelu o zhruba 8,5 milionů korun“. Podle našich informací však ztráty přesahují patnáct milionů. Proč ale tehdejší poradce Kongresového centra, řízeného městem – společnost EPIC – nevaroval před tak nevýhodnou smlouvou? Je to jednoduché. Členy představenstva společnosti Targa Hotels byli od června 1996 do června 2000 – Vladimír Motlík a jeho kolega z firmy EPIC Luděk Černovický. V době, kdy se uzavíraly smlouvy mezi Targou a Kongresovým centrem, působil dokonce Motlík jako jeden ze dvou jednatelů, kteří jako jediní měli právo podepisovat veškeré kontrakty. Tvůrci permanentního hospodářského spiknutí proti Praze tak dosáhli dokonalosti. Poradce Prahy zavlekl hlavní město do vazalských a prodělečných smluv se společností, v níž byl sám finančně zaangažován. Co na to náměstek primátora a předseda dozorčí rady Kongresového centra Jiří Paroubek? „Smlouvy mezi společnostmi Targa a Kongresové centrum nepovažuji za šťastné,“ říká náměstek opatrně. Když však vedení KCP na Paroubkův pokyn začalo v březnu tohoto roku jednat s Ivanem Chadimou o možnosti změnit kontrakt, šéfové Targa Hotels záhy jednání přerušili kvůli „mediálnímu nátlaku“. Tím byl míněn jeden stručný článek v MF Dnes. Přesto Paroubek věří, že se lze s Chadimou a spol. dohodnout. „Smlouvy jsou napsány tak, že lidi z Targa Hotels k jejich změně nikdo nemůže donutit. Kromě dobré vůle, kterou z jejich strany cítím.“ Jak se náměstek vyrovnává s faktem, že ve statutárních orgánech Targy byl v době vzniku smluv Vladimír Motlík? „To je pro mě překvapivá informace. Pokud je to pravda, pak by zřejmě šlo o konflikt zájmů.“ Zřejmě? Nedávno firma Ernst and Young odstoupila od zakázky na ocenění akcií České přenosové soustavy jenom proto, že se kvůli sloučení s některými pobočkami společnosti Arthur Andersen ocitla ve střetu zájmů. Arthur Andersen je totiž auditorem stoprocentní matky České přenosové soustavy – elektrárenského gigantu ČEZ. „Situaci, kdy bychom pracovali pro dva zákazníky ve stejném byznysu, se úzkostlivě vyhýbáme. Z toho by naši konkurenti na Západě udělali skandál. Ztratili bychom dobré jméno a vzápětí obchodní partnery,“ tvrdí jeden z manažerů Ernst and Young. Pro firmu EPIC je zneužívání konfliktu zájmů běžnou pracovní metodou. Ztráty partnerů se v korupční atmosféře hlavního města Prahy obávat nemusí. Ještě před letošními volbami posvětil Motlíkovy podivné praktiky tehdejší předseda sněmovny Václav Klaus, když v centru Prahy otvíral kolektor, který postavila právě Subterra. Dnes je však chorobné prolnutí politiky a podnikání, symbolizované právě vztahem Klaus-Motlík, podrobeno tvrdé zkoušce. Z vrcholného ústavního činitele je opoziční poslanec. EPIC utrpěl těžké ztráty při vydávání neúspěšného proklausovského bulváru Super a prodává svou pražskou vlajkovou loď – Subterru. Že by konec zlatých časů?