Mnoho se mluví o korupci veřejného sektoru v řadě rozvojových zemí. Korupcí státních úředníků, kontrastující s výkonností a konkurenceschopností soukromého sektoru, se také v rozvojových zemích často zdůvodňovaly privatizační programy. „Nejsem si však jist, jestli obhájci soukromého sektoru měli na mysli právě schopnosti, které americký korporativní kapitalismus tak bohatě prokázal v poslední době,“ prohlásil Joseph Stieglitz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, ve svém článku pro britský Guardian. Obviňují drobné vládní úředníky, kteří ukradli několik tisíc či milionů dolarů, zatímco cifry, které se objevují kolem skandálů Enronu, WorldComu a dalších, se pohybují v miliardách.

Kdyby platil tradiční předpoklad ekonomů o dokonalé informovanosti na trhu, tyto problémy by nikdy nevznikly, pokračuje profesor Kolumbijské univerzity. Akcionáři by totiž okamžitě věděli, že v účetních knihách se vaří z vody, a firemní manažery by ostře potrestali. Namísto toho však ministerstvo financí (za vlády republikánů i demokratů) podporovalo daňové úlevy a nepatřičné účetní metody, které pobízely firmy k tomu, aby své manažery odměňovaly akciemi. Manažeři pak měli zájem na krátkodobém růstu ceny akcií a ceny akcií se zase staly hlavním měřítkem pro posuzování jejich úspěchu. Dlouhodobá starost o stabilní základy firem vymizela. Konflikt zájmů nastal i u auditorských firem, které vydělávají víc na svých konzultačních službách pro firmy než na jejich auditu. Nadhodnocení zisku se tak stává lukrativnější zakázkou než účetní poctivost. Investiční oddělení bank, která profitují z prodaných akcií, stojí v konfliktu s komerčními odděleními týchž bank, protože mají zájem na dalším úvěrování klientů, byť není záruka, že se úvěr vrátí. Nedávné skandály ukazují, jak propojené jsou poměry v sektoru soukromém a veřejném. Existují soukromé zájmy deformovat státní politiku způsobem, který zpětně pokřivuje tržní prostředí pro soukromý sektor a který jí brání napravovat selhání trhu. Tyto problémy vyvstávají na národní i mezinárodní úrovni. Přesně z toho důvodu mnohé demokracie omezily zaměstnanecký pohyb mezi vysokými státními úřady a soukromým sektorem. Regulace není zadarmo, ale ztráta veřejné důvěry (měřená např. propadem akcií) je těžko vyčíslitelná. V Mezinárodním měnovém fondu taková regulace chybí, avšak nechybí silný vliv soukromých finančních zájmů. V Indonésii MMF zachránil miliardami dolarů řadu zahraničních věřitelů, ovšem daleko menší sumy určené na dotování potravin a benzínu pro Indonésany postižené asijskou krizí považoval za plýtvání. Konflikty zájmů nikdy nelze zcela vymýtit, uzavírá bývalý hlavní ekonom Světové banky, ani v soukromém, ani ve veřejném sektoru. Ale tím, že k nim budeme pozorní, že zpřísníme informační povinnosti, a tím, že je budeme přísně regulovat, můžeme učinit mnoho pro omezení jejich nedobrých následků. Jak říká staré rčení, vyjít na slunce je nejlepší dezinfekcí.