Na přelomu srpna a září se bude v jihoafrickém Johannesburgu konat Světový summit o trvale udržitelném rozvoji (WSSD), jinak také nazývaný Rio + 10. Je tomu totiž deset let, co se do brazilského Rio de Janeira sjeli představitelé zemí celého světa na Summit Země, aby rokovali o ochraně životního prostředí a současně o možnostech rozvoje chudé většiny obyvatel planety. Konference v Riu se stala mezníkem, ke kterému se dodnes odkazují nevládní organizace po celém světě, vládní politika mnoha zemí i řada mezinárodních smluv. Literární noviny proto chtějí podnítit diskusi o tom, co se v těchto oblastech za deset let změnilo a seznámit čtenáře s klíčovými tématy johannesburgského summitu. Články na stránkách tohoto čísla i dalších prázdninových čísel si zároveň kladou za cíl přispět konstruktivně k přípravám České republiky na WSSD a vyzvat k širší diskusi o roli ČR v globalizovaném světě.

Světovou politikou zmítá boj s terorismem a evropskou politikou proces rozšíření, institucionální reforma a volby hned v několika zemích. Problematiku rozvoje však země Severu neberou na lehkou váhu. Ačkoliv platí, že hlavní zájem o otázky rozvoje a životního prostředí vychází z řad nevládních organizací a rozvojových zemí. Ve dnech 21. a 22. června byla španělská Seville hostitelkou summitu Evropské Unie. Mezi pět hlavních bodů jednání, které uzavíralo španělské předsednictví, patřil i boj s ilegální migrací a stanovisko EU k nadcházejícímu summitu v Johannesburgu. Vzestup xenofobních nálad je jedním z nejnaléhavějších problémů současné Evropy (který se zdaleka netýká jen EU). Po francouzských prezidentských volbách a vraždě Pima Fortuyna už otázku imigrantů nemohlo ignorovat ani vrcholné setkání EU. Velká diskuse v Seville ovšem proběhla o tom, zda rozvojové země, které aktivně nečelí odlivu uprchlíků ze svého území, trestat, či motivovat. Zatímco Velká Británie, Španělsko a Itálie plédovaly pro to, aby spolupráce v potírání nelegální migrace byla podmínkou pro poskytování rozvojové pomoci, skandinávské země, Belgie, Lucembursko a Rakousko byly proti. „Pozitivní pobídky“ nakonec zvítězily nad sankcemi, a rozvojová pomoc nebude svázána s imigrační politikou EU. Aliance Německa, Francie a Švédska nakonec zabránila tomu, aby summitu EU dominovaly pravicové přístupy sílící ve vládách mnoha členů EU. Přesto, jak napsal ve svém úvodníku britský Observer, představuje summit další krok k „pevnosti Evropa“. Samotné přijetí rétoriky exkluze a politiky uzavírání se může být pokusem usmířit xenofobní pravici, ale představuje selhání evropského vedení a evropské iniciativy. Představitelé EU, kteří více než čím jiným byli rozpolceni sledováním zápasů svých týmů na fotbalovém mistrovství světa, potvrdili zájem na úspěšném průběhu summitu v Johannesburgu a o navázání na širší rámec konferencí v Monterrey a Doha. Únorová konference o financování pro rozvoj v mexickém Monterrey (Literární noviny 15/2002) přinesla závazek EU i USA výrazně navýšit objem rozvojové pomoci. A jedním z výstupů zasedání Světové obchodní organizace (WTO) v Kataru loni v listopadu, které díky rozjitřené situaci po teroristických útocích (nezaslouženě) proběhlo bez výrazné mediální pozornosti, se stala i tzv. Agenda pro rozvoj z Doha. Do jaké míry rozvinuté země dostojí svému slibu a zvýší kvalitu i kvantitu zahraniční pomoci, ukáže čas. Johannesburg však prozradí především to, jaké vyhlídky na úspěch dnes v globální politické aréně mají ekologické, sociální a kulturní zájmy ve srovnání s agendou obchodní a finanční. Afrika v zorném poli Také na agendě summitu zemí G8, který právě proběhl (26. a 27. června) v kanadském Kananaskisu, se objevila tématika rozvoje. Kromě další spolupráce v boji proti globální recesi a proti terorismu, povýšení Ruska na plnoprávného člena elitního klubu a pomoci s odstraňováním jeho arzenálů zbraní hromadného ničení (20 mld. dolarů) se jednalo i o pomoci Africe. Důkladně izolované letovisko ve Skalistých horách navštívili vrcholní představitelé Alžírska, Nigérie, Senegalu a Jihoafrické republiky. Přijeli do Alberty podepsat regionální plán Nového partnerství pro rozvoj Afriky (NEPAD) a získat pro něj podporu nejvlivnějších zemí. „Jednali jsme kolektivně s cílem zajistit, aby globalizace přinášela prospěch všem a žádný světadíl nezůstal pozadu“, prohlásil kanadský premiér Jean Chrétien, který se nejvíce zasadil o tento bod jednání. Staronový francouzský prezident Jacques Chirac na konci summitu sice neoznámil místo dalšího setkání G8, jak bývá zvykem, ale potvrdil, že hodlá kráčet v kanadských šlépějích při výběru letoviska i v zaměření na Afriku a rozvoj. Afrika přes své nesporné bohatství je světadílem nejvíce vyloučeným z globální ekonomiky i politiky, světadílem nejvíce trpícím chudobou, nemocemi a nestabilitou. NEPAD představuje sebevědomý akční plán, kterým chtějí sami Afričané vzít osud do vlastních rukou a prolomit svou izolaci. Na druhou stranu je však tento dokument tvrdou kritikou jak do vlastních řad, tak zejména bohatých zemí a mezinárodního ekonomického systému, reflexí kolonialismu i výzev globalizace. V základech „Marshallova plánu“ pro Afriku stojí prostá dohoda mezi černým kontinentem a bohatými zeměmi. Dárcovské země zvýší svou pomoc africkým zemím, kam by mohla směřovat až polovina nárůstu celkové zahraniční pomoci (až na 6 mld. dolarů ročně), výměnou za vytvoření podmínek pro její účinnou realizaci a příliv zahraničních investic. Africké národy se zavazují k tomu, že se budou vzájemně kontrolovat při dodržování lidských práv, potlačování korupce a boji s přebujelými a neefektivními byrokraciemi. NEPAD je snahou podpořit „ostrůvky pozitivní deviace“ a spojenými silami napomoci další demokratizaci Afriky, tržním reformám a rozvoji zacílenému na jednotlivé Afričany především. Světový summit o trvale udržitelném rozvoji, který bude s 65 tisící účastníky její nejen symbolickou, ale i historicky největší konferencí na africké půdě, by proto měl být i symbolickým odstartováním nové budoucnosti Afriky. Mnozí kritici namítají, že přislíbené částky, dojde-li skutečně k jejich poskytnutí, zdaleka nepokrývají finanční nároky ani na dosažení rozvojových cílů z Milléniové deklarace OSN. Jsou stále hluboko pod cílovým objemem 0,7 procenta HDP na rozvojovou pomoc schváleným OSN již v sedmdesátých letech minulého století. Samotné silně podmíněné znění akčního plánu představuje kompromisní ústup USA a dalším zemím, které chtěly minimalizovat své závazky. Přesto se jedná o zlom, jak poznamenal Jean Chrétien, protože zastavuje dosavadní trend poklesu pomoci ze strany bohatých dárců. Nejistý Johannesburg Už dnes je však jasné, že co do výsledků, energie a shody se Johannesburg Riu nevyrovná. Všeobecné nadšení a optimismus po pádu železné opony vystřídalo klima nejistoty a nedůvěry. Naděje na jasnou definici trvale udržitelného rozvoje se rozptýlila. Rozšířila se o prvky sociální a ekonomické, které v časech globalizace nezřídka získávají pragmatickou převahu nad v Riu tak zřetelným tahem k záchraně globálního ekosystému. Namísto společné vize udržitelnější budoucnosti se mezinárodní společenství trápí s tím, jak prakticky realizovat alespoň to minimum přijaté v Agendě 21 v roce 1992. Ukazuje se, že udržitelnost si vyžaduje diferencovaný přístup, jiný mix základních ingrediencí pro Afriku, jiný pro Latinskou Ameriku a jiný pro postkomunistické země. Diplomaté vyjednávající znění závěrečných dokumentů pro Johannesburg se tak nachází nejen pod tlakem nevládních organizací a ve značném časovém skluzu. Musí urychleně dospět k výsledku v sevření protichůdných přístupů zemí Severu a Jihu, Evropy a Spojených států (ke kterým se na rozdíl od roku 1992 stále častěji připojují i ostatní země OECD). Přestože je jasno již ve více než dvou třetinách z plánovaných bodů, celková shoda vázne na stanovení konkrétních cílů, termínů a mechanismů jejich naplnění a zdrojů financování. Uzavření jednání o akčním plánu brání i spory o znění, důraz či jen zmínku neuralgických témat. Mezi tradičně konfliktních oblasti se řadí např. zemědělské dotace, obchodní sankce a přístup na trhy, ale také přistoupení ke Kjótskému protokolu, práva duševního vlastnictví, zodpovědnost nadnárodních společností či analýza dopadů obchodní politiky na životní prostředí a rozvoj. V úterý 25. června v Rio de Janeiru předával brazislký prezident Cardoso společně se švédským premiérem Perssonem (vůbec první konference o životním prostředí se konala v Stockholmu v roce 1972) symbolickou pochodeň summitu Země Thabo Mbekimu. Prezident Jihoafrické republiky si však domů odvezl nejen pochodeň a podepsaný nový Marshallův plán pro Afriku, ale jistě i plnou hlavu starostí a pochybností o tom, co Africe a jeho lidem konec léta v Johannesburgu opravdu přinese.