„Nemám zájem o prezentaci v Literárních novinách,“ odmítá senátor Milan Šimonovský už domluvené interview.

„Nechápu, jak takový plátek může vůbec někdo číst,“ pokračuje. Následuje ještě série invektiv na adresu Literárních novin a jejich „čtenářské klientely“. Nakonec svoluje k několika dotazům. Sotva kdo z předních českých politiků je v širší veřejnosti tak málo znám jako právě Milan Šimonovský. Brněnský lidovec se na celostátní politické scéně objevil po svém zvolení do Senátu v roce 2000. V květnu následujícího roku se stal prvním místopředsedou KDU-ČSL. Přesto se o formálně druhém nejvyšším politikovi jedné z hlavních stran zatím skoro nic neví. Jako by kolem jeho osoby existovala nějaká clona, oddělující ho od médií, a tedy i od veřejnosti. Po celá 90. léta působil Milan Šimonovský ve funkci náměstka brněnského primátora – tedy spolehlivě mimo zorné pole pražských médií. V Brně je jeho jméno ovšem známo velmi dobře, byť i zde má pověst „muže v pozadí“ – vlivného, ale neprůhledného. Přestože v Brně nepřetržitě vládla pravicová koalice v čele s ODS, rozliční politici přicházeli a odcházeli. Pouze jediný vydržel ve vedení města po celých deset let. Jmenoval se Milan Šimonovský. Jeho příběh je příběhem brněnské i lidovecké politiky po roce 1989. Strana lidová i město Brno si zvykly na pozici „těch druhých“. Stejně tak Milan Šimonovský je vzorový muž číslo dvě. S železnou zákonitostí se ve struktuře organizací ocitá vždy na druhé nejvyšší pozici. Nejen že obsadil druhé místo v hierarchii KDU-ČSL, ale je i místopředsedou lidoveckého senátorského klubu a místopředsedou Výboru pro evropskou integraci. Předtím zase dlouho působil na druhém nejvyšším politickém postu v tak řečeném druhém největším městě republiky. V pozdějších letech se však tvrdilo, že má téměř stejný vliv jako primátor, což mu umožňovaly jak nasbírané zkušenosti, tak loajalita lidí v jeho okolí. Jelikož nelze vyloučit, že se bývalý horolezec chystá svůj pomalý výstup po zadní stěně zopakovat i na celostátní vertikále moci, pokusme se přiblížit si jej skrze jeho různé role: brněnského náměstka, lidovce, dopravního inženýra, hráče golfu. Muž na radnici Před rokem 1989 pracoval Milan Šimonovský, vzděláním dopravní inženýr, na brněnském Útvaru hlavního architekta (ÚHA). Schopný technický odborník, typický představitel „šedé zóny“, vstoupil po Listopadu do Československé strany lidové. Podle bývalých kolegů přiměl Šimonovského k většímu angažmá v politice jeho švagr Jiří Trmač, který působil za lidovce již v předlistopadovém brněnském zastupitelstvu a na jaře 1990 se stal prvním nekomunistickým primátorem Brna – ovšem jen na dvě hodiny. Po jeho zvolení totiž vyšlo najevo, že na sklonku minulého režimu podepsal – prý po delším nátlaku – spolupráci s StB. Poté byl ihned odvolán. Šimonovský byl zvolen do brněnského zastupitelstva v komunálních volbách na podzim roku 1990 a vzápětí se stal i náměstkem primátora. Během následujících deseti let dostal postupně na starost nepoměrně více různých magistrátních resortů než ostatní náměstci. Málokdo jiný tudíž znal fungování městských institucí tak důkladně jako on. Šimonovský zároveň úspěšně procházel brněnskými politickými boji a šarvátkami. V roce 1992 se připojil k Jiřímu Horákovi ve spikleneckém převratu proti primátorovi Václavu Menclovi (zastupitelé, kteří se tehdy proti Menclovi spolčili, uzavřeli tajný pakt a uložili ho do trezoru). Dva roky nato se obrátil – opět s úspěchem – i proti primátorovi Horákovi. „Chytrý, pracovitý a hlavně opatrný,“ charakterizuje Šimonovského brněnský radní Jiří Löw (dříve ODA). „Umí čekat a vyhýbá se přímým konfliktům,“ dodává. Na Šimonovského lze nahlížet i jako na prototyp lidoveckého straníka. Lidová strana se vyznačuje pozoruhodnou schopností přežívat za nejrůznějších okolností a zpravidla si uchovává aktivní podíl na výkonné moci. Lidovci představují v dějinách české politiky vzácný prvek kontinuity – právě tak jako Šimonovský v Brně 90. let. Strana lidová se svým tradičním zázemím má specifickou mentalitu. Lidovecká „komunita“ funguje na bázi vzájemných protislužeb. Slovy člověka znalého poměrů v KDU-ČSL: „úkolem lidoveckých politiků je směrovat prostředky a nejrůznější výhody z center do lidoveckých obcí, za což se jim dostává loajality. Šimonovský toto uměl plnit.“ Šimonovský se však dokázal vůči vlastní straně i vzepřít. Dokonce se stal proslulý tím, že na začátku jednání pouze uvedl, čím ho pověřilo stranické grémium, načež to však nerespektoval a vedl si svou. Spíš než o názorovou vyhraněnost však mohlo jít o získání prostoru pro manévrování. Brněnští lidovci si vydobyli celostátní pověst svou nechutí k sociální demokracii. Zvláště Šimonovskému brněnská pravicová koalice evidentně vyhovovala. Bránil účasti sociálních demokratů ve výkonných a kontrolních funkcích v Brně do té míry, že se v roce 1997 ocitl v opozici i proti vlastním stranickým kolegům. Ti, kdo tehdy očekávali náměstkův pád, se však mýlili. V komunálních volbách v roce 1998 byl Šimonovský nominován kandidátem koalice KDU-ČSL, US a DEU na primátora (stal se 1. náměstkem) a o dva roky později byl vybrán jako kandidát Čtyřkoalice na senátora. Zvítězil ve svém brněnském obvodu proti spolupracovnici z radnice Jarmile Horové (ODS) a bývalému ministru obrany Vladimíru Vetchému (ČSSD). Spíše než nějaké názorové křídlo reprezentuje Šimonovský ve vlastní straně především lidovce z Brněnska a jižní Moravy, podobně jako za Janem Kasalem stojí lidovci z Vysočiny. Z jeho preferencí na brněnské radnici patrně nelze usuzovat na jeho chování v politice celostátní: pokud to bude pro stranu výhodné, jistě se ochotně spojí i se sociální demokracií. Na loňském sjezdu KDU-ČSL sice volil za předsedu Kasala, nyní je však pravou rukou předsedy Cyrila Svobody. Technoman: vše pro rozvoj V roce 1989 si Šimonovského, specialistu na dopravní systémy z Útvaru hlavního architekta, pozval na radnici tehdejší komunistický primátor Josef Pernica, aby s ním probral možné směry dalšího stavebního rozvoje města. Šimonovský primátorovi odborně vysvětloval problematiku výstavby pomocí různých modelů a udělal na něj tehdy dobrý dojem. „Musím říct, že mně se ty jeho názory líbily,“ vzpomíná Pernica. Útvar hlavního architekta v té době připravoval velké plány rozvoje města. Naopak brněnská protirežimní opozice na konci 80. let právě proti velkým budovatelským projektům protestovala. Komunistický režim však neměl velký zájem v Brně investovat, a tak uskutečnění většiny plánů čekalo paradoxně až na novou éru. Na stůl vedení města se tak po roce 1989 dostaly staré i nové projekty, jako podzemní tramvajová linka, velký městský okruh, mezinárodní letiště a zóna volného obchodu, technologický park, teplovod z Dukovan, odsun hlavního nádraží a vybudování jižního centra města. Poslanci se rozdělili na „rozvojáře“ a „nerozvojáře“. Pro Šimonovského bylo uskutečnění rozvojových projektů jedním z hlavních důvodů, proč vstoupil do politiky. Rozvojáři získali v Brně dlouhodobě navrch. Jistě se v tom projevil i komplex ze ztracené slávy prvorepublikového Brna. Všechny smělé projekty, pokud se vůbec začaly realizovat, však skončily ostudou a velkými finančními ztrátami, hromadícími se na účtě daňových poplatníků. Kombinace megalomanství, špatně uzavřených smluv a partikulárních zájmů v těchto projektech utápěla stovky milionů korun z městské pokladny, zatímco nezbývaly peníze na obnovu zchátralé základní infrastruktury a na veřejné služby. Obrovské investiční výdaje vedly při stagnujících příjmech k vysokému zadlužení města. Mezi největší rozvojáře, kteří nesnášeli zamítnutí jakéhokoli stavebního projektu, patřili zastupitelé z moravanské strany HSD-SMS. Vrcholným obdobím vzmachu takových akcí však byly dva roky, kdy se primátorem stal již zmíněný Jiří Horák z ODS (1992–94). Z Horákova hlediska dokonce i Šimonovský budovatelské úsilí brzdil. Na rozdíl od politiků, kteří brzy skončili v propadlišti brněnských dějin, však měla Šimonovského dlouholetá podpora většině megalomanských projektů, neutuchající ani po krachu původních vizí, zásadní význam. U člověka, který prý úzkostlivě dbá na popisování obou stran papíru a co nejlevnější vybavení kanceláře, takové velkorysé utrácení překvapuje. Šimonovský patří například k nejpevnějším zastáncům výstavby jižního centra a odsunu hlavního nádraží. Plány na přemístění nádraží, jehož násep rozděluje město, se datují už od první republiky a byly vzkříšeny právě Útvarem hlavního architekta v 70. letech. Na místě zpustlé čtvrti za nádražím mělo podle plánu z počátku 90. let vyrůst ohromné středisko hotelů, bank a podniků. Na projekt, který by byl zřejmě druhý největší v republice po Temelínu, se však zatím – naštěstí – nenašly peníze. Samotný odsun nádraží by stál přinejmenším deset miliard. Ani investoři, jejichž peníze měly údajně vyvážit obrovské náklady, zdaleka neprojevili očekávaný zájem. Ačkoli přípravy operace stály městskou pokladnu už stovky milionů, čtvrť je dnes ještě zpustlejší než dříve. Město pouze prostřednictvím své akciové společnosti Jižní centrum velmi nevýhodně pronajalo pozemky firmám bez potřebného kapitálu či s odlišnými záměry a zabředlo s jednou z nich do soudního sporu. Šimonovský i dnešní představitelé města však nadále pevně věří, že investoři ještě přijdou a že sami vytrvalým lobbingem přimějí stát, aby na velkou brněnskou jižní expanzi uvolnil peníze. Velké oči měli brněnští politici i v případě Technologického parku, který se měl stát líhní špičkových technologií. Město založilo v roce 1993 společně s britskou firmou Bovis akciovou společnost, skrze niž financovalo výstavbu infrastruktury a objektů, jež měly sloužit firmám pro výzkum a vývoj. I zde původní představy pohořely na nedostatečném zájmu firem. Vybudovaná zařízení byla příliš drahá a nedala se prodat. Technologickému parku hrozilo předlužení, proto do něj město muselo vložit 100 milionů korun navíc a odepsat ztracené investice. Velkou roli v prodražení staveb sehrála nevýhodná smlouva města s firmou Bovis, kterou za město vyjednal právě Šimonovský, jenž poté působil v představenstvu městské akciové společnosti. Šimonovský dnes přitom tvrdí, že vše vyšlo zcela podle původních představ – až na detaily, jako je nedostatečný zájem podnikatelů. Na návštěvníky Šimonovského internetových stránek vyplouvají z obrazovky v efektní grafické prezentaci hesla: Prosperita, Rozvoj, Budoucnost, Spolehlivost. „Zapojil jsem se do projektu Technoman“, uvádí dále na svých stránkách. Tento projekt je zaměřen na přípravu transevropských multimodálních koridorů. Brněnskému regionu přinese podle Šimonovského „obrovský rozvojový impuls“. Brno musí využít svou „šanci stát se evropskou dálniční i železniční křižovatkou“ a „motorem hospodářského rozvoje pro celý region“, shrnul svou vizi v jednom článku. Rozvoj je pro Šimonovského vším. Alternativou v jeho očích může být pouze postupný úpadek jihomoravské metropole na město provinční úrovně – osud, který potkal města, jež se v 19. století nenapojila na železniční síť. To si údajně přejí kritici velkých projektů. Stojí ale volba opravdu jen mezi megalomanským rozvojem a úpadkem k provinčnosti? Například vysokorychlostní železniční tratě mohou vést i stávajícím nádražím, které kvůli tomu navíc ani není zapotřebí odsunovat. Propojení s ekonomickou sférou Jak je u nás zvykem, i v Brně čelní komunální politici jmenují sami sebe do představenstev a dozorčích rad městských firem. Vedle vysokých finančních odměn toto postavení rozšiřuje jejich výkonnou moc. Město prostřednictvím svých společností rozděluje podstatnou část prostředků. Právě v těchto společnostech docházelo v Brně k největším pochybením a plýtvání jako v případě společností Jižní centrum a Technologický park. Informace o jejich činnosti, rozhodnutích a smlouvách jsou přitom ještě méně přístupné veřejnosti než v případě dokumentů samotného magistrátu. Kromě toho až do roku 1997 pravicová koalice odmítala připustit do orgánů městských společností zástupce opozice, takže ani ta neměla o dění v nich žádné informace. Šimonovský osobně zasedal v druhé polovině 90. let v představenstvech čtyř akciových společností vlastněných zcela či částečně městem. Dalším, nejen brněnským problémem je neprůhledné přidělování veřejných zakázek a jejich následné předražování a zpožďování. Přidělování veřejných zakázek je klasickou živnou půdou korupce, onoho záhadného fenomenu české demokracie, které je všude a nikde. Jelikož veřejná tajemství je téměř nemožné dokázat, lze sledovat pouze nepřímé indicie. O Brně se dá říci, že prostředí pro korupci zde bylo až dosud velmi příznivé. Stavební zakázky dostává v Brně stále stejný úzký okruh firem. Zasvěcení kritici tvrdí, že městská Rada výsledná pořadí z výběrových řízení běžně přemíchává podle politických kritérií. Šimonovský sám říká, že kolem městských zakázek a výběru firem bývá „bouřlivá diskuse“, ovšem pořadí určené v komisích je prý měněno jen „málokdy“. Ale uznává, že přidělování zakázek je problém, který se prý sám snažil řešit návrhem přísnějších pravidel. Výsledkem kombinace členství politiků v orgánech městských společností a neprůhledného přidělování veřejných zakázek jsou například skandální ztráty v městské akciové společnosti Brněnské komunikace. Náklady na výstavbu křižovatky Hybešova-Nádražní se navýšily přibližně o 80 milionů korun (60 procent). Výstavba již zmíněné megalomanské trolejbusové vozovny v Komíně se rovněž prodražila o desítky milionů. Město nadto zřejmě o stavbu za více než půl miliardy kvůli špatným smlouvám přijde a bude ji muset znovu za příslušnou cenu koupit. Dalších 30 milionů korun navíc z účtu Brněnských komunikací zmizelo. Opozice v souvislosti s vozovnou upozorňovala na lobby stavebních firem, zastupitelů a úředníků. Jakkoliv se odpovědnost za velké finanční ztráty většinou vytrácí, v tomto případě padlo několik hlav politiků ODS. V roce 1997 byl odvolán mj. náměstek primátora Jaromír Pánek a obměněno vedení Brněnských komunikací. Šimonovský byl charakteristicky po celou dobu od vzniku společnosti Brněnské komunikace „pouze“ místopředsedou představenstva a zůstal zde i po jeho obměně. Postavil se tehdy proti Pánkovu odvolání, jež označil za „nestandardní způsob, který nepřinese stabilitu“. Pro deník Rovnost tehdy svůj názor shrnul nedvojznačně: „Myslím, že si občané nezaslouží, abychom se místo starosti o jejich peníze z daní, které nám dávají na zajištění veřejných potřeb, věnovali hádkám a diskusím.“ Jinou městskou společností, v níž se projevila zmíněná neblahá kombinace členství politiků v orgánech městských společností a neprůhledného přidělování veřejných zakázek a v níž se dlouhodobě angažoval Šimonovský, byly Brněnské vodárny a kanalizace. Již při jejich částečné privatizaci na počátku 90. let městská rada umožnila francouzské nadnárodní firmě Suez Lyonnais des Eaux investovat do vodáren bez veřejné soutěže. Místo toho tehdy proběhla, slovy Šimonovského, „série večerních porad s firmami“. Podle tehdejších oponentů takového postupu tím město ztratilo šanci klást výhodnější podmínky a zároveň odradilo soukromé investory od zájmu o městskou infrastrukturu. Ještě z jednoho důvodu je Milan Šimonovský zajímavou postavou. Z čelných brněnských politiků se zřejmě nejvíce zapletl do problematiky Velkého Špalíčku, který se po roce 1989 stal symbolem zápasu o identitu města – a také neprůhledných politicko–ekonomických vazeb i majetkových tahanic. Velkou část tohoto souboru historických budov v centru města získala sporným převodem v listopadu 1989 společnost Intercom. V letech 1996–97 tři z domů zbořila pod záminkou rekonstrukce a na místě vystavěla obchodní dům, napodobující staré domy pouze fasádou. V další fázi v letech 1999–2001, navzdory protestům i právu, zastavěla sousední proluku, která od druhé světové války v Špalíčku zela, monstrózní obchodní pasáží s multikinem a podzemními garážemi. O podílu brněnské politické reprezentace a zvláště Milana Šimonovského jakožto náměstka zodpovědného za památkovou péči na uskutečnění této stavby již Literární noviny psaly (v č. 37 z 12. 9. 2001). Šimonovský přiznává, že záměr Intercomu měl jeho „politickou podporu“. Zároveň však tvrdí, že jako představitel městské samosprávy nemohl mít na záměr soukromého investora vliv. Nelze přesto popřít, že v průběhu let Intercom opakovaně a aktivně podporoval: přesvědčil jiného majitele parcel ve Špalíčku, aby ustoupil od soudního sporu s Intercomem; obhajoval na stranické tiskové konferenci demolici historických domů ve Špalíčku; vedl schůzi městské rady, kde bylo přijato mimořádné a tajné usnesení doporučující záměr Intercomu. Lidi z okruhu této společnosti podpořil i ve věci golfového klubu PGC, do něhož s nimi chodívá hrát. Hlasoval pro mimořádnou pětimilionovou dotaci města pro tento klub za účelem výstavby městského golfového hřiště. O urychlení stavby hřiště se snažil jednat dokonce na Ministerstvu dopravy, které část pozemků blokovalo pro možnou trasu koridoru vysokorychlostní železnice. Ve vedení PGC je jak představitelka Intercomu, tak architekt, který pro tuto firmu navrhoval stavby ve Špalíčku. Členem PGC je i hlavní vlastník Intercomu, známý rakouský podnikatel Franz Jurkowitsch. Členem je i sám Šimonovský, politik, který před nedávnem v rozhlase charakterizoval voliče KDU-ČSL těmito slovy: „Jsou to spíše lidé, kteří nejezdí v jaguárech a mercedesech, ale jsou to normální lidé.“ Milanu Šimonovskému by zřejmě při současném stavu české politiky nic nebránilo, aby se stal ministrem. Šimonovský však tvrdí, že by nabídku ministerského křesla odmítl z rodinných důvodů. Stane se přesto brněnský druhý muž někdy mužem číslo jedna? Jisté je pouze to, že v takovém případě se bude muset odvážit vykročit ze stínu na světlo médií.