Devět tisíc dětí umírá každý den kvůli nedostatku základních životních potřeb. 1,2 miliardy lidí žije s příjmem menším než 35 korun denně (bez jakéhokoli zdravotního, důchodového a sociálního pojištění), 2,6 miliardy s příjmem menším než 70 korun denně. Země subsaharské Afriky splatily v roce 2000 na dluzích třikrát víc, než investovaly do zdravotních programů, pandemie HIV/AIDS zasahuje v některých regionech až 30 procent populace, patentově chráněné léky jsou cenově nedostupné. 20 procent světové populace spotřebovává 83 procent globálních příjmů. 30 procent světové populace nemá přístup k čisté vodě. Půl milionu dětí oslepne z nedostatku vitamínu A. Očekávaná délka života je v zemích OECD o 30 let delší než v subsaharské Africe. 854 milionů lidí je negramotných a 325 milionů dětí nechodí do školy, ze 70 procent jsou to ženy a dívky. 250 milionů dětí musí pracovat. Před více než osmnácti měsíci se v Miléniové deklaraci Valného shromáždění Organizace spojených národů vlády zavázaly snížit na polovinu chudobu na planetě a snížit na polovinu počet lidí, jimž se nedostává vody. Podle téže deklarace by mělo být základní vzdělání dosažitelné pro všechny děti. O dvě třetiny chce společenství národů snížit mortalitu dětí do pěti let a o tři čtvrtiny snížit úmrtnost matek. Monterreyský konsensus Čtyři dny předtím, než se do Monterrey začali sjíždět představitelé vlád, sešli se v parku Funidora představitelé občanské společnosti, aby společně hledali způsob, jak přijetí cílů Miléniové deklarace na konferenci urychlit. Pozici měli vskutku těžkou. Text tzv. Monterreyského konsensu byl přijat po dlouhých tahanicích a mnoha kompromisech již na únorovém přípravném zasedání v OSN v New Yorku. Formulace byly dohodnuty za zavřenými dveřmi, dva dny po skončení oficiálního zasedání a bez účasti občanské společnosti a soukromého sektoru. Diplomaté se dohodli, že v Monterrey se text dále měnit nebude. O čem tedy jednat? „Jsme tady, abychom vyjádřili, že občanská společnost není součástí Monterreyského konsensu. Jsme tady, protože chceme globalizaci zdola,“ řekl při zahájení Globálního fóra Paul Tennasee z mezinárodního odborového hnutí ICFTU. Přijetí závěrečného textu pro Monterrey v New Yorku mělo negativní vliv na účast reprezentantů občanské společnosti. Většina organizací vysílá své delegáty na podobné akce s vypětím všech sil a činí tak s nadějí, že jejich zkušenosti a reflexe pomohou při práci v kuloárech či na oficiálních setkáních posunovat věci dopředu. Velmi často totiž pracují přímo s těmi, kdo jsou nejvíce ohroženi, mnozí sledují situaci a vypracovávají nezávislé odborné analýzy, další hledají, studují a zkoušejí nová řešení krizových situací. Část organizací se však rozhodla zredukovat své delegáty na minimum, část se vůbec nezúčastnila, část se rozhodla jen pro Globální fórum, předcházející konferenci OSN, a následné Sociální fórum, které probíhalo již paralelně s ní. Zaregistrovalo se 1200 lidí a z toho polovina z Mexika. A zhruba jen polovina účastníků se podílela na přípravných jednáních, což někdy zdržovalo diskuse, posouvalo je zpět. Někdy to bylo těžké, někdy úsměvné, většinou nicméně přínosné. Vysvětlovat si znovu a znovu vžité a samozřejmé věci není úplně k zahození, protože se pohříchu často ukáže, že vlastně tak samozřejmé nejsou. Zatímco se v jedné části bývalého ocelářského komplexu přebudovaného na mondénní autodrom pro vozy Formule 1 jednalo o postoji nevládních organizací k chystané konferenci, v jiné části se již horečně připravovaly hotely a konferenční centrum. A na obou stranách Atlantiku se usilovně přemýšlelo, jak ztlumit negativní ohlas na představení dvouměsíčního robátka, které mělo otevřít dveře k rozvoji a spravedlivému sdílení bohatství naší planety, ukázalo se jako dost neduživý plod vnitrostátních zájmů mocností a které dostalo jméno Monterreyský konsensus. Evropská unie se na svém summitu v Barceloně dohodla zvýšit svou oficiální rozvojovou pomoc (ODA) na 0,39 procenta HDP do roku 2006. USA se rozhodly „přivézt“ do Monterrey 5 miliard dolarů, které by měly být investovány mezi lety 2004 a 2007. Do té doby však vynaloží USA více peněz jen do subvencí pěstitelům buráků a cukru. Není divu, že norská ministryně pro rozvoj pak na konferenci jasně řekla: „I kdybychom chtěli nakrásně naplnit vše z Monterreyského konsensu, nebudeme na to mít peníze.“ Norsko platí na rozvojovou pomoc 0,7 procenta HDP. Globální fórum skončilo a vydalo společné prohlášení. Stará témata, která jako by nikdo neposlouchal: demokratizaci a transparentnost mezinárodních finančních institucí, oddlužení a mechanismus pro řešení dluhu insolventních zemí, zavedení daně z měnových obchodů – to, co naši finančníci z ČNB stále ještě nazývají Tobinovou daní – a správa těchto prostředků v rámci OSN, odstranění nerovností v mezinárodním obchodu, respekt k lidským právům a pravidlům Mezinárodní kanceláře práce (ILO) při přímých zahraničních investicích, posilování práv žen... Shoda zavládla v tom, že občanská společnost není součástí konsensu a její příspěvky tak byly v závěrečném dokumentu takřka dokonale eliminovány. Samotná konference Financování rozvoje nezačala právě šťastně. Nevládním organizacím bylo oznámeno, že se nemohou účastnit jednání v plénu, vytlačeny byly i z jednacího předsálí. Teprve druhý den se začaly promítat přímé přenosy z pléna a kulatých stolů. Mezi nevládními organizacemi nastala bouře, po které získaly 12 míst, o něž se losovalo. Delegace Rady latinskoamerických církví znechuceně opustila konferenční centrum a až do konce se účastnila pouze Sociálního fóra. Delegáti měli klid a lidé z „nevládek“ je nezdržovali. Některé delegace – z většiny zemí EU, Norska, Švýcarska a dalších zemí – si ovšem mezi sebe zástupce NGO přímo oficiálně pozvaly. Kromě pléna a ministerských kulatých stolů se organizovaly nejrůznější odborné semináře či diskuse, pracovalo se na společných materiálech, připravovaly se společné projekty a dojednávala se agenda, kterou by bylo tak jako tak třeba společně řešit. To byl ostatně i postoj mnoha vlád. Nejvíce akcí bylo zaměřeno na spravedlivější mechanismus řešení sporu mezi suverénním dlužníkem (státem) a jeho věřiteli. Dalším tématem byly rovné podmínky na globálním trhu, po nichž sice kdekdo volá, nikdo je však nevytváří. Prezident Bush zde například, týden po zavedení ochranářských cel na dováženou ocel, s pohnutím v hlase volal po volném trhu, který vše vyřeší. Celkově se potvrdil trend rostoucí odborné připravenosti občanských iniciativ. Politici a jejich poradci argumentovali mnohdy velmi nejistě, což se u lidí z nevládní, ale i ze soukromé sféry stávalo jen výjimečně. Opatrný krok vpřed Fidel Castro Ruz a George Wilhelm Bush. V Monterrey se nepotkali, oba však způsobili rozruch. Fidel se ohlásil do Mexika na poslední chvíli a George se zapřisáhl, že s ním nebude sedět u jednoho stolu. Mexický prezident Fox měl Fidela požádat, ať po svém projevu konferenci opustí, aby mohl Bush přijet. Jenže fousatý revolucionář (jak mu říkal Václav Hrabě) se zdržel, takže se nakonec málem s Georgem potkali na letišti. Castrův projev byl nečekaně krátký, věcný a tak trochu vykrádající témata z Porto Alegre. Sklidil však největší aplaus. Zdá se, že Castro se po ústupu ze slávy (způsobeném schvalováním sovětských okupací ČSSR a Afghánistánu) ve Společenství nezávislých vrací na piedestal vůdce chudých a utlačovaných zemí. Není divu, když vůdce demokratického světa a bojovník proti terorismu Bush je zatím úspěšný spíš v porušování Ženevských konvencí v Afghánistánu, kde počty zabitých civilistů několikanásobně převyšují počet zatčených potenciálních teroristů. Znechucení nad dvojím metrem USA vyjádřil u kulatého stolu bangladéšský delegát: „Slibovali nám, že když budeme demokratizovat, omezíme korupci a učiníme transparentnějším vládní rozhodování, dostaneme peníze na rozvoj. Splnili jsme to, ale nedostali jsme nic, zatímco jiné země v našem regionu dostávají širokou podporu, aniž by jim byly kladeny podobné podmínky. Je to čistě věc strategická.“ Podobně Aldo Clieri z Center of Concern z Washingtonu: „V souvislosti s globální kampaní proti terorismu hrozí, že pomoc bude poskytována spíše se záměrem dosáhnout geopolitických vojenských cílů, než aby pomáhala rozvoji.“ Na konci vyhlazovací války proti indiánům v roce 1872 uprchl z rezervace San Carlos obávaný apačský náčelník Geronimo. Ukrýval se v Sierra Madre, a i když se nakonec vzdal, část jeho kmene působila rozruch v Mexiku ještě ve třicátých letech minulého století. Apače tu připomíná mnoho výrobků, které se dají koupit za přemrštěné ceny, a pak úchvatný masiv Sierra Madre, na jehož úpatí Monterrey stojí. Bezpečnostní opatření ve městě budila dojem, že se snad chystá nějaký nový apačský útok. Tři větší demonstrace ale proběhly v klidu. Líto mi bylo jen hochů v armádních a policejních uniformách, kteří trávili v okolí Parku Funidora, pár metrů od hotelů, v nichž byli ubytováni představitelé vlád celého světa, dlouhé hodiny v katastrofálních podmínkách. Ale tak už to chodí. Ačkoli předchozí věty možná působí skepticky, můj celkový dojem z konference Financování pro rozvoj byl vcelku pozitivní. Jak řekla Ruth Jakobi, jedna z předsedkyň: „Nejdůležitější je, že se o tématu rozvojové pomoci začalo mluvit na této úrovni, že se dostalo na veřejnost a že je vnímají i média.“ Přes všechny zápory a přediplomatizovanou řeč obsahuje Monterreyský konsensus základy, na kterých lze stavět. Opatrně je v něm zmíněna dokonce i daň z měnových transakcí. Kapitola o dluhu pak doznala značného rozšíření proti původním verzím. Kulaté stoly se nakonec ukázaly jako dobrý prostředek pro méně formální výměnu informací mezi vládami, OSN a dalšími mezinárodními institucemi, nevládní a soukromou sférou. Svět, a především ten bohatý, se víceméně jednoznačně přihlásil k podpoře rovného rozvoje pro všechny obyvatele planety. Nám, obyvatelům útulné české kotliny, nezbude než uvědomit si, že patříme mezi ty bohaté. Nebylo by od věci si také vzpomenout, že svým ještě nedávným podílem na budování jednotné hráze míru proti imperialismu jsme aktivně přispívali k rozdělení světa a pomáhali vyrýt nejednu jizvu v Africe či Latinské Americe. Bylo by dobré zvýšit naše povědomí o problémech světa, věnovat tomu patřičný čas při výuce ve školách, ale myslet také na praktickou pomoc – finanční samozřejmě. Autor je ředitelem Evangelické diakonie v Mostě. Na konferenci OSN Financování pro rozvoj zastupoval v ekumenickém týmu Světovou radu církví.