Nejhůře postiženi jsou zemědělští dělníci na plantážích s kávou a kukuřicí. Ceny kávy se prudce propadly po roce 1989, kdy se zhroutila Mezinárodní dohoda o kávě, která zemím stanovovala produkční kvóty. V minulých letech ceny kávy klesly ještě níž poté, co se na trhu objevila káva z Vietnamu a Indonésie, kde rozšíření plantáží dotovala Světová banka. Kvůli přesycení trhu na některých farmách ve Střední Americe kávu ani nesklízeli, takže mnoho zemědělských dělníků bylo propuštěno a ocitlo se bez přístřeší ve slumech, v nichž propuká hladomor. Situace pěstitelů kukuřice je obdobná. Od roku 1992 ve Střední Americe platí volný obchod s obilninami a prakticky není možné celně zamezit dumpingovým dovozům. Mnozí farmáři, donucení k nerovnému boji s masivně dotovanou produkcí amerických velkofarem, vyhlásili bankrot, opustili zemědělství a ztratili půdu. O hladomoru mluví i velmi konzervativní prezidenti Guatemaly Alfonso Portillo a Nikaraguy Miguel Obando y Bravo. Profesor Edelman se táže, zda by Washington neměl uvážit, co hladomor vypovídá o povaze středoamerické demokracie, kvůli níž Spojené státy v osmdesátých letech vedly tři války. S kvalitou demokracie ve své zemi je spokojeno 35 % Hondurasanů, 24 % Nikaragujců, 21 % Salvadořanů a 16 % Guatemalců. Hladoví prchají před globalizací na sever, píše Marc Edelman v LA Times.