Jaderný průmysl se dostává do potíží ve chvíli, kdy namísto slibů musí přijít se skutky. Tak můžeme s postupující výstavbou reaktoru EPR ve Finsku sledovat, jak se v této vlajkové lodi nové generace reaktorů, které měly být levné, spolehlivé a bezpečné, objevuje jedna trhlina za druhou.
Když finský parlament v roce 2002 schvaloval žádost o stavbu, měl francouzský reaktor ve finském Olkiluoto-3 stát 2,5 miliardy EUR. O rok později uzavřená smlouva byla již na 3,2 miliardy. Stavba začala v roce 2003 a podle plánu měl být blok spuštěn letos v květnu. Skutečnost: finský úřad pro jadernou bezpečnost eviduje víc než dva tisíce nedostatků, práce nabraly už tříletý skluz a rozpočet překročil 5 miliard. Prozatím - protože instalace hlavních zařízení ještě ani nezačala. (O tamojšej situácii pozri článok Jána Beránka zo septembra 2008, ktorý prikladáme za týmto textom.)
Částka kolem pěti miliard se následně objevovala jako cenová hladina, kterou mají tyto reaktory do budoucna normálně stát. Avšak tento týden vyšlo najevo, že ve výběrovém řízení v Kanadě nabízela francouzská firma Areva svůj EPR blok za 7,35 miliard EUR (cca 200 miliard Kč) za kus! To je trojnásobek ceny, za nějž totéž zboží nabízela před sedmi lety.
Přitom právě z tehdejších cenových odhadů (investice ve výši cca 2000 amerických dolarů za instalovaný 1 kW) dodnes vycházejí prognózy a modely, které navrhují expanzi údajně cenově výhodné a konkurenceschopné jaderné energie. Naposledy se tento beznadějně zastaralý a nereálný cenový odhad objevil v důvodové zprávě, na jejímž základě slovenská vláda rozhodla o stavbě nového reaktoru v Jaslovských Bohunicích (strategickým partnerem tohoto podniku má být firma ČEZ).
Nejde o problémy prototypu, jak se nám nyní jaderná lobby snaží namluvit - EPR byl od samého začátku nabízen jako vyzrálý a ozkoušený model, založený na zkušenostech s podobnými reaktory N4. Ve Finsku jsme ale svědky Murphyho zákona: vše, co se může pokazit, se také pokazí. Od betonových základů, přes reaktorovou nádobu, komponenty primárního okruhu až po havarijní kontejnment. Tytéž chyby Francouzi nyní opakují při pokusu o stavbu druhého exempláře ve Flamanville v Normandii.
Jako by toho nebylo dost, před dvěma týdny britský úřad pro jadernou bezpečnost NII upozornil na fakt, že digitální řídící systém modelu EPR vykazuje závažné nedostatky: například systémy, které musí fungovat na sobě zcela nezávisle, jsou propojeny, nebo bezpečnostních systémy nižší úrovně mají přednostní přístup k automatickým povelům nad systémy úrovně vyšší. Finové jeho stavbu sice původně i přesto povolili (aniž by tehdy byla schválena bezpečnostní dokumentace!), avšak na podobný problém upozorňují už rok, aniž by jej francouzský dodavatel dokázal napravit.
Kanadský premiér McGuinty byl dnes citován v deníku Toronto Star, jak moudře komentuje zrušení tendru, v němž oba uchazeči požadovali za pouhé dva reaktory částku převyšující 26 miliard kanadských dolarů: „Také jedna dobrá zpráva: U předchozích reaktorů jsme se o skutečných nákladech dozvěděli teprve v polovině nebo třech čtvrtinách výstavby, nebo teprve po pěti letech těch proklatých projektů.“ ("Here's the good news: Under previous projects we didn't find out about the high pricing until we were half or three-quarters of the way or five years into the damned things“).
Že nejde jen o potíže francouzské provenience, ukazuje lednový tendr na reaktor v Turecku. V posledním kole jediný uchazeč, ruská firma Atomstrojexport, nabízela stavbu svého reaktoru s tím, že bude dodávat elektřinu za 20,79 amerického centu za kilowatthodinu (3,80 Kč/kWh). Moderní větrné elektrárny dokáží i bez dotací vyrábět proud při celkových nákladech cca 1,60 Kč/kWh.
Autor textu: Jan Beránek. Foto: Hannu Huovila / TVO.
Jan Beránek v roce 1989 spolu s Jakubem Patočkou založil Hnutí DUHA, kde se věnoval energetice a zejména výstavbě jaderné elektrárny Temelín. Od dubna 2003 do září 2005 byl předsedou Strany zelených. Během jeho působení strana mj. poprvé v historii získala mandát v senátu a v krajském zastupitelstvu. Je ředitelem české pobočky Světového informačního servisu pro energetiku WISE Brno a koordinátorem iniciativy Stop přehradě, která sleduje problematiku plánování stovek nových přehrad v České republice. Od června 2007 pracuje v ústředí Greenpeace International v Amsterdamu. Další informace najdete na stránce www.janberanek.cz.
Upozornění: Postoje a názory vyjádřené v tomto textu jsou osobním hodnocením autora, nikoliv organizace Greenpeace.
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jan-beranek.php
Další díra do vlajkové lodi jaderné renesance
Nová jaderná elektrárna Olkiluoto-3 ve Finsku měla být první vlaštovkou jaderné renesance a výkladní skříní polepšeného jaderného průmyslu. Namísto toho se stává synonymem fiaska a nekompetence. Francouzská firma Areva tam staví první exemplář nového jaderného reaktoru EPR (European Pressurized Reactor). Stavba ještě není ani v polovině, přesto už má skluz dva roky a rozpočet narost téměř na dvojnásobek. Problémy pokračují: koncem července zde požár poškodil rozestavěnou hlavní reaktorovou halu a minulý týden zveřejnila finská televize dokumenty dokládající porušování předpisů a šlendrián při svařování.
Podle slibů dodavatelů v době schvalování měl nový projekt označený jako EPR být spolehlivým, levným a bezpečným reaktorem pokročilé generace. Publikace firmy Framatome (dnešní Areva) z března 2005 doslova uvádí: „EPR je přímým následníkem ověřených reaktorů N4 a Konvoi, což je zárukou plně zvládnuté technologie. Díky tomu jsou rizika spojená s projektováním, schvalováním, výstavbou a provozem reaktorů minimální a volba reaktoru EPR tak dává zákazníkům jedinečnou jistotu.“
Stavba třetího bloku elektrárny Olkiluoto běží od léta 2005 a už od samého začátku se potýká s problémy. Do základů byl nalit beton špatné kvality neodpovídající požadavkům, ocelový plášť kontejnmentu byl zdeformován a dělníci do něj vyřízli desítky otvorů v chybných místech, všech osm částí potrubí primárního okruhu bylo vyrobeno z vadné oceli, čtyři z pěti kusů kompenzátoru tlaku musely ze stejného důvodu být vyrobeny znovu, normám neodpovídají ani některé komponenty reaktoru.
Potíže vedly ke značnému zpoždění harmonogramu, které se nyní odhaduje na více než dva roky. Ačkoliv je projekt dodáván „na klíč“ za pevně stanovenou cenu, takže rostoucí náklady by měly jít na vrub dodavatelům, poslední informace hovoří o překročení smluvních nákladů už o 1,5 miliardy Euro (cca 36 miliard korun). Podle slibů v době schvalování měl stát 2,5 miliardy Euro, kontrakt byl na 3,2 miliardy a v tuto chvíli se reálné náklady odhadují na téměř pět miliard. Finský úřad pro jadernou bezpečnost STUK eviduje 2100 problémů, které inspektoři na stavbě odhalili. Budování přitom není ještě ani v polovině.
Dne 30. července vypukl na stavbě reaktorové haly požár. Podle vyjádření elektrárenské společnosti TVO, která je investorem, měl jen „malý rozsah“. Proto vypadalo podivně, že tiskové agentury zároveň hlásily, že se jej pěti požárnickým jednotkám podařilo uhasit teprve po čtyřech hodinách (trval od dvou do šesti hodin ráno místního času). Týden poté informovala finská státní stanice televizní YLE o tom, že oheň zasáhl dvě podlaží a výrazně poškodil stěnu reaktorové haly na vnějším i vnitřním povrchu. Oprava si vyžádá rozsáhlé betonářské práce, které potrvají „měsíce“. Šéf státních inspektorů na stavbě Petteri Tiippana řekl, že se zatím nepodařilo zjistit, jestli byly poškozeny i nosné struktury a zda v betonu nevznikly větší trhliny.
V úterý 12. srpna přinesla televize YLE reportáž, ve které zveřejnila řadu písemných dokumentů ze stavby, které dokládají nedodržování předpisů a požadovaných postupů při svařovacích pracích. Celkem jedenáct spisů, jež obsahují závazné postupy pro provádění různých typů svarů, ukazuje, že před zahájením souvisejících prací nebyly jasně stanoveny postupy a parametry svařování, které určují pracovní teplotu, vzdálenost svařovaných dílů, šířku svaru a další informace nezbytné k dosažení potřebné pevnosti spoje. Na některých místech stavby se bez těchto předpisů svařovalo déle než rok. Pět z jedenácti spisů přitom definuje svářecí postupy pro spoje důležité z hlediska pevnosti stavby – tedy spoje významné pro spolehlivost a odolnost elektrárny. Ukázalo se také, že na stavbě v rozporu s požadavky a předpisy nebyl prováděn kvalifikovaný dozor a nebyly vyráběny zkušební vzorky.
Reportáž také uvedla informaci, že hlavní firma najatá na stavební práce, francouzská společnost Bouyugues, zakázala dělníkům mluvit o nedostatcích, se kterými přijdou do styku. Na základě všech těchto informací zahájila Státní inspekce STUK podrobné přezkoumání svarů i vyšetřování možné cenzury a vyhrožování pracovníkům ze strany vedení stavebních firem.
Na stavbě prvního reaktoru EPR ve Finsku tedy rozhodně nejde jen o problémy, které by se daly omluvit tím, že jde o přirozené dětské potíže nastávající u každého prvního projektu svého druhu. Stejně jako dřívější kauzy se špatným betonem, amatérsky vyrobeným pláštěm kontejnmentu nebo vadně odlitými kompontenty, i nyní zjevně jde o problémy nedodržování předpisů, špatné pracovní kázně a neschopnosti chronické chyby řešit a vyvodit z nich důsledky tak, aby se již neopakovaly.
Ostatně to, že jde o diletantství a neschopnost jaderného průmyslu odvádět práci spolehlivě a zodpovědně, dokazují informace z lokality Flamanville ve Francii, kde od loňského prosince probíhá výstavba druhého exempláře. Sérii tamních skandálů, která zahrnuje i květnové rozhodnutí inspektorů na měsíc zcela zastavit stavební práce na reaktorové části elektrárny, se budu věnovat příště.
Autor textu: Jan Beránek.
Uverejnené 16. 7. 2009.